Hana Davidová: Po Akademii se učím věci pouštět

V Nadačním fondu pro taneční kariéru hledáme nejrůznější způsoby, jak podpořit kariérní rozvoj profesionálů v oblasti tance, nového cirkusu a fyzického divadla. A protože víme, jak náročná a důležitá je práce v managementu organizací, které tvoří zázemí pro umělce v těchto žánrech, rozhodli jsme se podpořit účast v Akademii IDU, vzdělávacím projektu pro kulturní manažery, který funguje již od roku 2016. Vyhlásili jsme open call na podporu účasti v jejím loňském běhu. Z přihlášek nás nejvíce zaujala motivace Hany Davidové, která napsala: „Mým snem je dostat cirkus k co nejvíce lidem a použít ho jako propojovací prvek vzájemného respektu, spolupráce a radosti. Jsem také ambasadorka senior cirkusu a věnuji se starším dospělým a jejich zapojení do cirkusových aktivit. Náš cirkus třetího věku bude doufám důkazem toho, že není nikdy pozdě se něco naučit, najít v sobě kreativitu a užít si společné chvíle.“ Jistě chápete, proč jsme k podpoře vybrali právě ji.

Jak jste vlastně, Hano, o naší výzvě dozvěděla? 

Bylo to díky Platformě novocirkusových profesionálů, která sdílí všechno, co může být užitečné lidem z oboru. Funguji pořád jako aktivní performerka, na Facebooku nebo obecně na nějakých sítích netrávím moc času, takže jsem ráda za předvýběr relevantních informací.

Čím se tedy zabýváte, co je vaše doména?

Jak jsem řekla –  jsem stále aktivní performerka a věnuji se ohnivým vystoupením. S ohněm jsem začínala před 19 lety. Teď jsem se mnohem víc posunula k aktivitám, které souvisí s edukací dalších lidí  a deset let funguji jako cirkusová lektorka. Mojí domovskou organizací je pražský Cirqueon, kde poslední tři, čtyři roky působím i jako projektová manažerka. Kombinuji zkrátka více činností, kdy ještě vedu svoji vlastní skupinu, která vystupuje a nabízí workshopy. Takže –  vystupuji, tvořím, učím, organizuji a snažím se věnovat i advokacii pro nový cirkus. 

Jak jste se vůbec k novému cirkusu a ohňové disciplíně dostala?

Kdysi dávno jsem se zúčastnila tanečního workshopu a tam jsem dostala poprvé do ruky tyč, posléze pak hořící tyč. A tam to vzniklo, to byl takový můj základ. Po pár letech jsem začala jezdit do zahraničí na různá setkání a potom jsem se zúčastnila The European Juggling Convention, což je největší setkání žonglérů, kde se setkávají tisíce lidí z celého světa. Tam jsem nějakou dobu aktivně jezdila se vzdělávat a pak jsem tam začala sama učit. Pokračovala jsem v lektorování i na různých dalších projektech, konferencích a festivalech. Pak jsem začala učit v Cirk La Putyka studiu, a posléze jsem se potkala s Cirquonem. Stala jsem se součástí jeho týmu, a nakonec jsem se dostala i k té projektové práci.

Je to docela zajímavý příběh. Kdy jste začala jezdit na ty zahraniční workshopy, kolik vám bylo?

No, já jsem k tomu všemu přičichla poměrně pozdě. Mně je teď čtyřicet a začalo to, když mi bylo 21 a když mi bylo 25, 26, tak jsem začala jezdit do zahraničí.

Byla jste v té době freelancer v téhle oblasti, nebo jste ještě pracovala a musela si najít na to čas a finance?

Já jsem pracovala ve fitness a studovala vysokou školu a k tomu jsem si platila kurzy doma i v zahraničí, což byl napůl koníček a napůl jsem fungovala jako profesionálka.

A proč jste se přihlásila do akademie IDU, co jste o tomto vzdělávacím programu předem věděla a co očekávala?

S Irenou Swiecicki, která v Akademii IDU působí, jsem se už dříve potkala. Nadchla mě jako lektorka v rámci vzdělávacího projektu v naší organizaci – v Cirqueonu. Přišlo mi, že je to úžasná žena se spoustou vědomostí, a hlavně se schopností předávat informace formou, která se mi líbí. A do toho pořád cítím, že jsem v pozici projektového manažera vlastně nová. Spousta mých kolegyň studovala například produkci na DAMU nebo mají vystudovaný marketing. Tohle já za sebou nemám.

Vy jste studovala Fakultu tělesné výchovy a sportu? 

Ne, já jsem vystudovala bakaláře na lékařské fakultě a mám inženýrský titul ze zemědělské univerzity. Tam, kde dnes jsem, jsem se dostala postupnými krůčky, které mi náhodou život přinesl. Já se ráda učím a vidím, že v těch manažerských dovednostech je celá škála věcí, které bych ještě měla získat. Měla jsem štěstí, že jsem v posledních letech pracovala v mezinárodních týmech a tam jsem sledovala, jak dobrá praxe, dobrý přístup může práci ulehčit, zefektivnit. Jak dobré fungování v týmu, dobrá komunikace, dobré vedení všem pomáhá, aby se cítili dobře a aby ze sebe mohli vydat to nejlepší. Toho si ohromně cením. Akademie pro mě byla takové „wow“! Říkala jsem si: Konečně! Tady nejenom že budu odkoukávat od druhých a sebevzdělávat se, ale budu mít i někoho, kdo mě povede, a ještě to budu moc sdílet v českém prostředí s lidmi z podobných oborů.

A to se stalo?

To se stalo. V tomto ročníku Akademie se sešli nesmírně rozdílní lidé – ta variabilnost byla krásná, stejně jako sounáležitost daná faktem, že řešíme velmi podobné situace. Společně jsme se učili od Ireny Swiecicki a potom sami od sebe navzájem, protože nás Irena hodně vedla k tomu, abychom si všechno prakticky vyzkoušeli.  I v tom našem menším kolektivu Akademie se projevovala velká rozdílnost v tom, jak kdo přijímá informace, jak kdo je chce slyšet, jak kdo vlastně pracovně funguje a co v komunikaci preferuje.

Můžete přiblížit, jak byla Akademie strukturovaná, jak vypadal proces, kterým jste procházeli a jak například byla Akademie časově rozvržena? 

Jednalo se o půlroční program. Měli jsme několikadenní úvodní setkání v Pardubicích a pak během léta dvě on-line setkání a končili jsme v září setkáním na živo v Praze v Institutu umění. Mezitím jsme pracovali, měli jsme otevřenou studovnu, jejímž prostřednictvím jsme dostávali úkoly, vedli jsme si pracovní deník, abychom mohli na konci celý proces reflektovat. A Irena byla připravena svůj koncept nějakým způsobem poupravit dle našich potřeb, tak abychom se dozvěděli odpovědi na otázky, které nás zrovna nejvíc tíží. 

Mně osobně hodně pomohl způsob, kterým se dá nahlížet na osobnostní preference – např. zda jsme introverti nebo extroverti, nebo zjistit, jakým způsobem přemýšlíme, jestli chceme věci mít jako seznam položek anebo preferujeme širší obrázek. Pracovali jsme na začátku se sebehodnotícím testem Myers-Briggs Type Indicator, což bylo výborný. Popisovali a zjišťovali jsme, jaké jsou naše osobnostní rysy, co vlastně na sobě vidíme, co potřebujeme, čím se potřebujeme nabíjet, co nás vyčerpává a jak podle toho vytvořit tým. 

Pak jsme se věnovali strategiím, tomu, co to vůbec strategie je, nebo jak můžeme lépe reagovat na problémy. Věnovali jsme se hodně komunikačním dovednostem, tomu, jak se dohodnout, aby to nebolelo, aby nám i ve složitých situacích bylo dobře. Řešili jsme také hodnoty a specifika našich organizací. Vím, že to množství informací budu vstřebávat postupně a budu se dál koukat do poznámek a zároveň je reálně využívat. A to nejen v pozici manažera a vedení nějakých menších týmů, ale vlastně i při lektorské činnosti, protože tam taky komunikuji s lidmi, kteří mají každý svá specifika.  Pro mě je super, že to, co jsem načerpala v Akademii má pro mě využití na vícero rovinách a dobře to funguje.

Působí to na mě tak, že jde především o péči o samotné manažery, což je úplně nový pohled na manažerské vzdělávání, než dejme tomu před deseti, dvaceti lety, kdy se na podobných kurzech kreslily obrázky o tom, jak dosáhnout efektivity, jak monitorovat a rozdělovat úkoly. Tady vnímám psychologizující a koučovací přístup a víc téma rozvoje osobnostního pole. Co bylo pro vás takové to „wow“, kdy jste ucítila, že jste dostala na lžičku přesně tu medicínu, kterou jste potřebovala?  

Stávalo se mi, že jsem v rámci týmu byla svědkem situace, procesu, který nebyl v mé kompetenci, či dosahu a já pořád měla tendenci s tím pomáhat, nějak to ovlivňovat, protože jsem věděla, jak na to.  A Irena mi na to hezky řekla: jsou věci, které můžeš prostě nechat být, můžeš to prostě pustit, protože to opravdu není tvoje starost nebo tvoje místo, tvoje role. Tímhle se mi hodně ulevilo. Vědomosti můžeme mít, můžeme vědět, jak to krásně všechno může fungovat. Ale jsou opravdu situace, kdy se musím naučit pouštět a netrápit se tím. Tohle byl pro mě jeden z těch krásných „wow“ momentů. 

Pak mě hodně bavilo prozkoumávat způsob, jak spolu mluvíme, jaký jazyk a jaká slova používáme, když s někým komunikujeme, abychom si s tím druhým rozuměli a řekli mu opravdu to, co mu říct chceme. Tohle se vlastně prolínalo taky celým kurzem, kdy jsme si říkali ano, ty můžeš říct tohle slovo, ale možná můžeš říct tohle a bude to fungovat o něco líp. 

Můžete být konkrétní a přiblížit to na nějakém příkladu, ať si to představíme?

Tak tedy – když někomu dáváme zpětnou vazbu a říkáme: „Ty jsi mě potěšil, tohle jsi udělal hezky, ale tohle se mi nelíbilo“, tak když použiji spojku „ale“, tak tím trošku jazykově zabiju chválu před tím. Ale když to změním na: „tohle se mi moc líbilo, tohle jsi udělal hezky, také zároveň tady vidím možnost pro nějaké zlepšení“, tak nic nebudu negovat. Ve výsledku nám tyto malé drobnosti pomůžou lépe komunikovat a nestavět hradby toho „ty na mě útočíš, já se musím bránit a budu útočit zpátky“. Jde o to dát proces komunikace do roviny, která funguje a je hlavně příjemná. 

Co je k tomu potřeba?

Trénink, soustředění, hodně respektu. Například jsme se bavili o tom, že je dobré si udělat metadiskuzi o tom, jak bude diskuse vypadat. Dříve než se ponoříme do tématu si zkusit říct, jaká bude mít naše povídání pravidla. Jestli si chceme úplně jednoduše říct: „Chci slyšet to pozitivní na začátku a to negativní na konci“. A někdo řekne: „Ne, já chci to negativní na začátku a pak mě můžeš chválit“. Takže vlastně si dát odstup a nejít do těch věcí hrr. Rozmyslet se a v klidu si říct: „Hele, jdeme se bavit tady u čaje, je to neformální, nemusíš se bát.“  To si myslím, že je takový dobrý základ.

Proměnila se po absolvování Akademie vaše pracovní praxe? Jak se propíjí do vašeho – jistě pořád hektického – života?

Hektický život mám bohužel pořád. Pořád mám mezery v sebepéči, časovém plánování a hlavně odpočinku. Ale učím se věci, které to snesou, pouštět, když opravdu nejsou moje starost. A také zaznamenávám menší frustraci při nějakých komunikačních věcech, kdy vlastně dokážu daleko snadněji komunikovat co potřebuji.  Stávalo se mi, že jsem napsala email a nedostala jsem opravdu dlouho odpověď … a najednou jsem dostala lepší nástroj, jak s lidmi komunikovat, velmi rychle jim vysvětlit, co potřebuju, jaká je situace, jestli jim můžu nějak pomoci a jak teda společně dosáhneme výsledku. Je to pro mě teď zkrátka snazší.

V našem nadačním fondu se věnujeme kariérním tématům, tak by mě zajímalo, zda vám Akademie  pomohla v nějakém odzoomování, nějakém náhledu na vlastní kariéru, v tom udělat si bigger picture profesního růstu a vývoje?

Já bych řekla, že se ještě hledám. Vím, že moje pozornost je hodně roztříštěná, ale také vím, že do budoucna bych rozhodně chtěla svoje aktivity redukovat, abych tolik nepřeskakovala z jedné věci na druhou. Akademie mi v tomhle sice nepomohla, ale zároveň mi ukázala, kam bych mohla reálně směřovat. Příjemně mi zvedla sebevědomí, protože já jsem tam opravdu šla s tím, že jsem ta nejmíň zkušená, třeba proto, že nemám příslušné školy. A teď jsem byla celou tu dobu součástí party, nikdo mi tam neříkal „Ty sem vlastně úplně nepatříš“. Najednou cítím, že se můžu zapojovat, můžu do věcí mluvit, že na to ty zkušenosti prostě mám. Změnil se a zlepšil můj náhled na mě samotnou. 

Pro mě byla docela zásadní ta typologie osobností. Vždycky jsem se potýkala s tím, že dobře zvládám komunikovat s lidmi a baví mě to, ale zároveň chci být často sama. Ulevilo se mi, když vyplynulo, že jsem komunikační extrovert, ale jinak jsem introvert a potřebuji svůj klid. Teď vím, že je v pořádku, že moje nabíjení není jít do klubu nebo do baru, ale být doma s knížkou a v tichu a klidu. Tak to byl pro mě takový pěkný ustalující moment. 

Chtěla byste absolvovat ještě nějaké pokračování, které by na Akademii navazovalo?

Určitě. Mě to moc bavilo a byla bych ráda, kdyby i ostatní na to měli čas. Vím, že jsme všichni hodně vytížení, ale mě by příběhy kolegů z Akademie zajímaly. Každý si tam přinesl svoje konkrétní pracovní téma a ráda bych viděla, zda jim Akademie pomohla stejně jako mně, jestli se posunuli a nebo třeba potřebují pomoc. My jsme si tam kolektivně nabízeli pomocný ruce nebo aspoň nějakou sounáležitost. Takže ano – kdyby ta byla možnost, tak budu ráda v Akademii pokračovat.

foto @ archiv Hany Davidové