Odcházení Ivony Jeličové, první sólistky Baletu Národního divadla Brno.
Nejdřív se zeptám na tvé začátky. Jak to tak převážně bývá, holčička jde s rodiči nebo prarodiči do divadla na nějakou baletní pohádku, třeba na Louskáčka, tam se jí líbí sukýnky – baleríny, a řekne si, že by chtěla být baletkou. Byl to taky tvůj příběh, nebo to začalo nějak jinak?
Já jsem balet vůbec dělat nechtěla, ani jsem se na žádném baletu nebyla podívat, ani mě tam maminka nevedla. Vůbec mě neinspirovalo nějaké baletní představení, spíš jsem byla dítě, co lezlo po stromech. Moje maminka viděla tenkrát filmovou Princeznu se zlatou hvězdou na čele s velkou baletní scénou s balerínami a hrozně se jí to líbilo a přála si, aby její holčička v těch sukýnkách právě tak dlouhých tančila, a tak mě zkusila dát na balet do baletní školy I. V. Psoty. Mě to strašně nebavilo, vymlouvala jsem se, abych tam nemusela chodit. Pamatuji se, jak jsem ležela a čuměla znechuceně do stropu, když jsme se protahovali. Ale čeho je odříkaného nejvíc, jak se říká…, tenkrát přišla do naší sportovní základní školy na Lesné paní Kartousová (profesorka Taneční konzervatoře Brno, pozn. Z.P.) a vybírala si děti na konzervatoř. Já se jí strašně líbila, jak skáču, že mám dobrý odraz. Tak mě pozvali na přijímačky a vzali mě. Maminka byla nadšená, že se plní její sen. Kvůli ní jsem si řekla, že to zkusím, ale asi ve třetím ročníku jsem přišla na to, že mě to opět nebaví a že chci odejít pryč. Chtěla jsem dělat spíš silovější sport než nějaké tancování v sukýnkách. Cvičení u tyče a ty základy mi přišly strašně pomalé a nudné. Nakonec mě rodina přemluvila, ať to ještě zkusím jeden rok. Tenkrát jsem dostala jako pedagogy paní Oščádalovou a pana Kyseláka a tím začal můj taneční život. Oni ve mně viděli talent a mě to vlastně díky nim začalo bavit.
V nějakém rozhovoru s tebou jsem četl, že jsi měla problémy s postavou a možná to taky bylo tím sportem, že jsi byla taková … svalnatá.
Když se koukám teď zpětně na fotky z té doby, tak jsem nebyla vůbec tlustá, byla jsem prostě jenom taková svalnatější. Neměla jsem ale typické baletní svaly. Po čase se mi začalo tancem tělo měnit, svaly se protáhly a najednou jsem působila štíhlejší.
Jaký je tvůj názor na ideální postavu baleríny, nejsou už dnes nároky na fyzické předpoklady překonané?
Myslím si, že balerína musí mít stále estetický vzhled. Mám to tak hezky rozdělené, pokud tanečnice chce tančit v profesionálním divadle, kde se tančí jak klasický, tak moderní repertoár, tak by měla být štíhlá, a pokud chce tančit jenom současnou choreografii, tak tam už se trošku ty estetické nároky mohou snížit. Nejsem úplně zastánce těch křehkých balerín, protože já z nich mám stále pocit, že nemají sílu. Z diváckého pohledu je pro mě prostě lepší, když na těle tanečnice hrají svaly. Ty ale musí být samozřejmě krásně rostlé, nemůže je mít jako vzpěrač.
Měl jsem dojem, že jsi v životě stejně asi víc tíhla k současnějšímu repertoáru a k charakterním rolím a že jsi byla balerínou tak trochu z „donucení“.
Po skončení konzervatoře jsem byla přesvědčená, že jsem klasická tanečnice. Na konzervatoři spíše vedou ke klasickému repertoáru. Ale postupem času jsem si uvědomila, že zajímavé velké role jsou většinou v současných nebo neoklasických choreografiích. V klasických baletech jako Louskáček, Labutí, Spící je role daná – všichni víme, jak se má tanečnice tvářit, jak si má stoupnout na špičky, kde má mít ruce. To mě trochu omezovalo.
Co tě vedlo k tomu, že jsi odešla do prvního angažmá do Plzně?
Byla jsem tenkrát na konkurzu do baletních souborů v Brně, Olomouci a Plzni. Přijali mě všude. Tenkrát jsem si říkala, že je pro mě lepší začít v menším divadle, kde jsem se chtěla napřed „vytančit“. Myslím, že se mi tenkrát vyplatilo, že jsem se nerozhodla srdcem, ale rozumem.
V posledních letech jsem tě viděl v Brně hlavně v současném repertoáru – v Zuskově Chvění, Boleru Johana Ingera, Hidden Order Lukáše Timuláka. Ty role ti sedly a byla jsi v nich opravdu velmi dobrá.
Děkuji za pochvalu.
Oznámila jsi, že ukončíš taneční kariéru. Co tě vedlo k rozhodnutí, že teď je ten správný moment?
To rozhodnutí ve mně začalo uzrávat už během mého druhého těhotenství, když jsem si říkala, že už se nejspíš nevrátím. Nechtěla jsem to hrotit, táhlo mně na čtyřicet. Tak jsem si říkala, že to bude takové hezké nenásilné ukončení. Ale pak mě zavolal Mário Radačovský zpátky do divadla, že by byla škoda, kdybych odešla takhle náhle bez nějakého zakončení. Domluvili jsme se, že budu ještě tančit na půl úvazku. Teď jsem mu za to moc vděčná, nejspíš bych toho litovala. Už to budou dva roky, tak jsme se s Máriem dohodli, že je to tak akorát a své místo v souboru předám někomu mladšímu.
Jak se ti vlastně podařilo skloubit s taneční profesí tvoje dvojité mateřství? Muselo to být docela náročné!
Podařilo se to hlavně díky mému manželovi a mamince, jinak bych to určitě nezvládla ani poprvé ani podruhé. Oni si odřekli spoustu volného času ze svého života, aby ho věnovali mně. A za to jsem jim strašně vděčná. Starší dcera chodí do školy, tak se s ní musím odpoledne učit. A dvouletý syn je divoch a toho by žádná chůva nezvládla.
Máš nějakého koníčka, kterého sis pěstovala celou kariéru, nebo něco, co by ti pomohlo se nasměrovat k další, tzv. druhé kariéře? Vím, že ses dlouho věnovala moderním gymnastkám a jejich reprezentaci.
Ano, jako trenérka moderní gymnastiky jsem pomáhala vést závodní týmy na olympiádu, to mě bavilo. Nyní se jim nevěnuji tak aktivně, protože gymnastky mají trošku jinak zavedený životní režim, a to pro mě bylo časově náročné. Koníčky jsem měla takové, které by mě asi neuživily. Měla jsem štěstí, že jsem během kariéry neměla nějaký velký úraz. O své tělo jsem se asi dobře starala posilováním a zpevňováním, a to i díky manželovi (Viktor Gutov, bývalý sólista baletu, pozn. Z.P.), který je fitness trenér a pohybový terapeut.
Měla jsi během taneční kariéry nějaké krédo, nějaké motivační heslo, za kterým jsi šla?
Mockrát jsem si na jevišti řekla: „když nemůžeš, tak musíš dvakrát tolik“. To na mě fungovalo – když už jsem nemohla, tak jsem si řekla „zaber!“, protože ještě stále můžeš, ještě tam jsou velké rezervy. To mě pohánělo a hodně mi pomáhalo. Mám ráda, když se věci dělají naplno, když to není jenom „tak nějak“. Vadí mi, že u nás převládá průměrnost. A tak také vedu svoji dceru, která dělá sport, a říkám jí: „Jestli to chceš dělat, tak to musíš dělat naplno. Jinak si můžeš jen tak poskakovat venku na ulici.“
Pracovala jsi se spoustou choreografů, určitě to pro tebe musely být zajímavé zkušenosti. S kým se ti nejlépe spolupracovalo nebo kdo byl pro tebe nejinspirativnějším tvůrcem?
Určitě to byla Joyce Cuoco a Youri Vámos, se kterými jsem pracovala dvakrát – na Coppélii z Montmartru a Lucidoru a Arabelle. I když to nebyly původně balety stavěné pro naše divadlo, tak mi daly možnost se rozvinout. Dobře se mi pracuje s choreografy, kteří – i když přenášejí svoji starou věc – tak mi dají možnost interpretovat ji tak, jak to cítím já. Naopak třeba Cayetano Soto, choreograf Carmen, si vyloženě přál, aby to bylo přesně tak, jak ji postavil. Bylo to náročné fyzicky i psychicky, protože nechtěl uhnout z ničeho, měl vše přesně nalinkované, načasované a nechtěl, abychom tam dali cokoliv ze sebe. Výborně se mi pracovalo třeba s Petrem Zuskou. Myslím si, že i choreografům se dobře pracuje s tanečníky, kteří jdou stejným směrem.
Moc mě těšila práce s baletními mistry od Jiřího Kyliána při studiu Falling Angels a Petite Mort. Bohužel s panem Kyliánem jsme se osobně nesešli, ale i tak ta práce byla velice inspirativní. Krásná byla také spolupráce s Krzysztofem Pastorem na Nebezpečných známostech – jsou to krásné vzpomínky na choreografie, kde všechno plynulo tak nějak přirozeně a příjemně. Určitě těch choreografů bylo víc, jen si teď na všechny nevzpomenu. Nedávno jsem si počítala všechny své role a byla jsem překvapená, že jich bylo nějakých sedmdesát. A těch ocenění bylo taky hodně. Z českých choreografů ráda vzpomínám na Petra Zusku, Jirku Pokorného, Jirku Horáka a Alenku Peškovou. A nemohu nevzpomenout na práci s Liborem Vaculíkem, který mě v počátcích mé kariéry hodně posunul. Liborovy choreografie v Plzni znamenaly největší progres v mé kariéře: Lady Macbeth, Čachtická paní, Lucrezia Borgia a Edith, vrabčák z předměstí. Libor se mnou hodně pracoval, naučil mě jevištní přirozenosti, pravdivosti a jak projevovat emoce, což je síla každého tanečníka. Vůbec nelituji, i když ta cesta byla tak těžká a tak krátká.
Pomáhá Ti manžel Viktor, sleduje tvou práci, dává ti připomínky – teď nemyslím jako trenér, ale jako umělec?
Když se mnou ještě tančil v Plzni, dával mi nějaké připomínky. Ale od doby, co není aktivní tanečník, hlavně poslední roky, už vůbec ne. Přijde se podívat, pokochat. Myslím si, že mé chyby už ani nevnímá. Je to správný manžel – vždycky mi řekne, že to bylo krásné. Tančili jsme spolu v Plzni asi pět let – mj. Vaculíkovu Čachtickou paní a Macbetha, Maryšu Alenky Peškové, Kyselákova Peer Gynta. Ani jsme se nikdy kvůli práci nehádali. Neměli jsme mezi sebou žádné rozepře, všechno tak hezky plynule vycházelo. Když jsem byla v nejlepším, Viktor byl také na vrcholu. Já pokračovala dál, on kariéru ukončil, ale nadále mě podporoval. Tak uvidíme, co nám ještě krásného přinese budoucnost.
S Ivonou Jeličovou si o taneční kariéře povídal Zdeněk Prokeš.
© Arthur Abram, archiv NdB a Ivony Jeličové
