Pro tanečníky a šéfy nezávislých tanečních těles je situace opravdu náročná a plná otazníků. Jak to bude s granty, jak a kdy se budou realizovat naplánované projekty, jak to bude s mezinárodní spoluprací, co bude s podporou živého umění poté, co pandemie pomine? V jednom mají ale umělci a umělkyně současného tance výhodu: na nejistotu jsou zvyklí, umějí s ní pracovat, jsou přizpůsobiví a většinou mají zkušenost s tzv. portfoliovou kariérou – tedy nespoléhají jen na jeviště a příjmy z tanečních výkonů. Řada z nich učí – nejen tanec, ale například i jógu, body-mind techniky, mají masérské či fyzioterapeutické kurzy, znají jazyky, mnozí jsou talentovanými manažery a umějí se pohybovat v on-line prostoru.
Už před pěti lety nás překvapil kanadský portál Careers 2030, který tanečníky uváděl na seznamu povolání budoucnosti. Taneční umění se může totiž uplatnit ve virtuální prostoru, což nyní vidíme na sociálních sítích – sdílení lekcí, rozcviček, tanečních variací funguje nabídka psychofyzické hygieny, což je hodnotná služba za všech okolností. Do budoucna může toto know-how zajistit tanečním kreativcům alespoň část živobytí.
Inovace, solidarita, disciplína
Jako kreativní výzvu přijala tento stav např. Monika Částková, tanečnice a performerka, kterou známe z projektů Farmy v jeskyni a například Panoptika Lenky Vagnerové. Jako tanečnici jí nezbývá, než se na ploše 3 x 2 metry udržovat v kondici. „Každé ráno, když se probudím, myslím jen na to, jak hrozně si přeju, aby už tohle skončilo. Hluboce si uvědomuju, jak své povolání miluju, ať je jakkoli těžké, a taky jak moc jsem vděčná, že můžu učit, a mám částečnou jistotu v těchto nejistých časech.“
Všechny projekty, v nichž Monika působila, jsou pochopitelně bez náhrady zastaveny. Monika má ale částečný úvazek v mateřském Duncan Centre, které vystudovala a kde nyní učí taneční techniku a improvizaci. „Přešli jsme na on-line výuku, a kromě pravidelné konference, kdy v domácích podmínkách on-line společně trénujeme, zadávám studentům úkoly,“ popisuje nový výukový systém Částková. Studentům například zadala natočit taneční improvizaci v interiéru domova – a tak vzniknou krátké taneční filmy z koupelny, předsíně nebo obýváků. Situaci vnímá Monika jako opravdu náročnou, ale na druhé straně vnímá a oceňuje její pozitiva. „Mám nesmírnou radost z té solidarity, atmosféry spolupráce a sounáležitosti, která se hrne sociálními sítěmi. Jsem například hrozně vděčná Vaškovi Kunešovi za jeho online lekce, které vede na Facebooku – já ho osobně ani moc neznám, ale teď mám pocit, že jsme si blízcí.“
Umění a rodičovství
Online výuce se věnuje i Helena Arenbergerová, která je od září pedagožkou na HAMU. Pro ni je příjem z výuky jen malou položkou rodinného rozpočtu. Jako matku dvou malých dětí ji proto zajímá, jak se stát postaví ke kompenzacím a podpoře rodičů a drobných podnikatelů. Kromě umění a učení totiž provozuje masážní služby a do budoucna se obává, že o tento druh „kontaktního“ byznysu nebude nějakou dobu zájem.
Prostor, kde tyto služby poskytuje, zatím opouštět nechce, ale nájem musí samozřejmě platit dál. „Ekonomicky je to pro mne zlé kvůli rušení představení, kterých teď na jaře mělo být více, rušení workshopů, pravidelného učení i masáží. Samozřejmě doufám, že vláda schválí „ošetřovné” i pro ty OSVČ, kteří mají – respektive momentálně nemají – děti ve školce, nikoli jen ve škole. I když mi není jasné, kde chce vláda na všechny ty kompenzace a podpory, které slibuje, vzít. V jakých rozpočtech a resortech se bude škrtat, je jasné…“ dodává s dávkou skepse. Helena působí v několika tanečních projektech, například i v činoherní inscenaci Národního divadla v Praze v inscenaci Křehkosti tvé jméno je žena a nově jsme ji mohli vidět v meditativním sóle Generace X, které se věnuje situaci čtyřicátníků a jejich sociálnímu statutu a generačním snům. „Teď zrovna diskutujeme, jestli by se dala online prezentovat Korekce, aniž bychom se potkali v divadle,“ uvádí k aktuálním uměleckým „plánům B“ Helena.
Když jste v krizi a na začátku
Michaela Kadlčíková, kterou jsme mohli vidět např. jako hadí ženu v již zmíněném Panoptiku, se do Česka se vrátila loni v srpnu poté, co v Salzburgu absolvovala známou taneční školu SEAD. Její pracovní kontakty a příležitosti leží tedy především v zahraničí. Jak to bude s mobilitou umělců po skončení pandemie, je velká a trochu předčasná otázka. Situaci nezávislých tanečníků v Česku hodnotí jako opravdu velmi složitou. „Už jen základní platby na sociálním pojištění činily v Rakousku 130 euro a platily se každé tři měsíce, tady mě odvody přijdou na 150 euro každý měsíc,“ porovnává Míša svoje zkušenosti z ciziny. Zatím čeká u rodičů, kurýruje se z nachlazení a čeká, jak se situace vyvine. „Aspoň jsem jim vymalovala patro domu,“ směje se do telefonu.
Beru to jako výzvu
Zrušená představení a zkoušky souboru Lenka Vágnerová & Company jsou pro Andreu Opavskou velkým zásahem do jejího rozpočtu. Její výhodou však je, že také učí na Katedře tance na HAMU. Byť se teď se svými studentkami a studenty nesetkává osobně, online učí dál. „Vymýšlíme pro studenty různé úkoly, aby dál pracovali, četli, dívali se na taneční filmy, sami natáčeli drobná videa… Je to kreativní práce, i když učit online je pro mne mnohem náročnější, než když se sejdeme osobně a věci, které probíráme teoreticky, si můžeme na sále rovnou ukázat,“ sděluje Andrea po telefonu.
„Říkám si také, že mým úkolem teď je pomoci studentům, aby neupadli do trudnomyslnosti,“ dodává s tím, že jedna věc je, jak nynější situace otřese s financemi umělců, ale neméně důležité je, co se stane s lidskou psychikou. „Studenti jsou umělci, citliví lidé a situace se jich velmi dotýká. Navíc jsou to mladí lidé, kteří jsou zvyklí být neustále mezi lidmi, spolu. Najednou se musí stáhnout domů, často k rodičům, s nimiž už nejsou zvyklí trávit 24 hodin denně a každý také nemá ideální rodinné zázemí. Dala jsem si cíl, že skrze kreativní a nápadité úkoly, které studentům zadávám, je nenechám padnout,“ popisuje, jak vnímá aktuální situaci a svou roli v ní.
K tomu dodělává resty, píše, čte, dívá se na taneční filmy, které zatím nestihla a denně cvičí. Kromě svých vysokoškolských studentů má na starosti i skoro jedenáctiletou školačku, s níž se učí, které vaří a nemůže jí doma nechávat samotnou. Jako tanečnice tak teď vyčkává. Z představy, že by alespoň v omezeném režimu zkoušela novou inscenaci, která měla mít v květnu premiéru, rychle sešlo. „Maximálně si přeposíláme nějaké nápady, ale jinak company usnula a čekáme, co bude,“ pokračuje a připomíná, že pro ty, jejichž plný příjem plyne jen ze zkoušek, představení a učení face-to-face je taková situace extrémně komplikovaná. „Jinak navíc vidím situaci já, jinak nejmladší taneční generace, která zrovna ukončila školu a je na začátku své taneční kariéry,“ přemýšlí.
Za svou devízu teď Andrea považuje fakt, že jí nikdy nedělalo potíže být sama se sebou. „Mojí další výhodou je, že mám dítě. Po dlouhé době jsme s Jožkou intenzivně společně doma a je nám spolu strašně dobře. A do třetice, bydlím v domě s velkou zahradou. Jak můžu, jsem venku, hrabu, kopu, učíme se venku, kde svítí jarní slunce. Kdyby koronavirus přišel v listopadu, bylo by to mnohem horší. Zatím nepociťuji žádné velké problémy, ale za další týdny samozřejmě možná budu mluvit jinak,“ připouští Andrea, které se nedávno ozvaly spolužačky z vysoké školy – vědí že tancuje, jaká je teď v umění situace a tak jí chtěly nabídnout brigádu, kterou by mohla jako přivýdělek dělat z domu. „Vnímám obrovskou solidaritu. Pořád jsme se honili a teď máme čas i pro sebe, na rodinu. Celou situaci tak zatím beru jako výzvu,“ uzavírá.
Potřebujeme časový horizont
Václav Kuneš, choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE podporuje ostatní tím, že vysílá během karantény přes Facebook dvakrát denně z obýváku taneční workshopy pro veřejnost, a to v češtině a angličtině. V souboru přitom teď především řeší, jak svým lidem finančně vynahradit zrušená představení tak, aby to bylo v souladu s grantovými pravidly, což je tvrdý oříšek. „Rozhodli jsme se, že nebudeme tlačit na tanečníky a techniky, aby odehráli představení jen kvůli streamování. Nepřijde mi to správné, navíc je každý z nás v karanténě v jiné zemi. Nejvíc tedy teď řešíme, jak dopad aktuální situace na soubor zbrzdit. Každý dělá, co může. Na dálku se také snažíme připravovat premiéru,“ popisuje, co se teď v souboru děje.
Pro mezinárodní soubor, který je i v běžném režimu zvyklý hodně věcí organizovat online z různých koutů Evropy, jehož tanečnice a tanečníci považují každodenní fyzickou přípravu za svou zodpovědnost a společně spolu bývají až při naplánovaných zkouškách a představeních, je situace alespoň z hlediska komunikace o trochu snazší. „Naši tanečníci jsou hodně aktivní, takže mají snad i nějaký finanční polštář, ale rozhodně ne na dlouho. Záleží také na tom, jaké má kdo zázemí, jestli ho někdo v rodině může podpořit,“ dodává Václav. „Navíc, až se představení zase rozjedou, určitě se ta zrušená nedají nijak nahnat. Už teď jsme narazili na to, že není možné domluvit hrací termíny třeba na červen, protože všichni vyčkávají a teprve podle situace budou termíny ve svých prostorách plánovat znova,“ připomíná. Obecně ale vnímá, že mají lidé v nynější situaci především schopnost se semknout. „Je ale strašně důležité mít nějaký časový horizont, kdy se vrátíme k práci. Pokud se bude odsouvat, bude to pro spoustu lidí, včetně mě, opravdu těžké,“ uvažuje.
Sám teď také přemýšlí o tom, co dělat, aby se tanci podařilo využít dnešní silnou online přítomnost (zdarma) k tomu, aby se rozšířila komunita lidí, kteří na tanec jako diváci či workshopisté také skutečně chodí. Aby přibylo těch, kteří si výhledově na taneční představení koupí vstupenky a kulturu reálně podpoří. „Nečekal jsem, že budou mít moje online workshopy takový ohlas. Doufám, že se tak dostaneme i k úplně jiným lidem, kteří budou na tanec chodit. Bude pro nás opravdu důležité, aby se pak zase zaplnila divadla. Umím si představit, že bude možnost koupit si třeba dražší sponzorskou vstupenku nebo se objeví další způsoby podpory. Na to je ale potřeba, aby reakce na to, co se děje, byla flexibilní, a to i ze strany státu nebo města. Cesta od dobrého nápadu k řešení teď musí být zvlášť rychlá,“ vysvětluje Václav, v čem teď vidí příležitosti a co je podle něj klíčové.
