Jano, kdo jsi a čemu se ve své psychologické praxi věnuješ?
Naučila jsem se říkat na prvním místě, že jsem žena. Profesně jsem psycholožka a psychoterapeutka. Letos je to přesně 20 let, co mám otevřenou svoji soukromou psychologickou poradnu se zaměřením na mezilidské vztahy, partnerské a rodinné vztahy, ale i poruchy příjmu potravy či autoimunitní onemocnění se specializací na roztroušenou sklerózu. Vedle toho jsem supervizorka pro pomáhající profese, dělám supervize zdravotníkům, sociálním pracovníkům a pedagogům a k tomu školím související témata. Mými oblíbenými tématy jsou práce s vlastními hranicemi, seberozvoj, vztah k sobě, vztah k ostatním lidem, práce s emocemi, porozumění sobě a nakládání s vnitřním materiálem, který má každý člověk ve výbavě. S mým mužem také rozvíjíme projekt Vztahosféra, v němž se specializujeme na partnerské vztahy, péči o ně a zachování laskavosti mezi lidmi.
Když tvé zkušenosti vztáhnu k našemu projektu individuálních služeb, do kterého se hlásí lidé v období profesní, ale tím i životní změny, nebo ti, kteří se na takovou změnu chystají, v čem je může psychologická konzultace podpořit?
Změna je velké téma a prakticky za každou mojí zakázkou je touha po změně, nutnost čelit změnám, které se v životě dějí nebo vyrovnávání se se změnou, která se udála, děje se nebo se dít bude. V posledních letech se hodně zabývám ságovitostí života, život vnímám jako ságu, jejíž jednotlivé díly jsou vzájemně provázané, ale nejsou na sobě úplně závislé. V životě se vyplatí uvědomit si, že člověk vstupuje do nějaké životní etapy, která je v něčem jiná, než ostatní, a že přijdou další životní etapy, na které můžeme pohlížet se zvědavostí. Pomáhám klientům uvědomit si, že je normální, že se člověk mění a vyvíjí, že život plyne a je kontraproduktivní trvat na tom, že něco musí navždy zůstat, jak je, nebo se dokonce vracet k tomu, co člověk kdysi měl. Některé věci nám zkrátka přestávají fungovat a naopak začínají fungovat jiné.
Změnu kariéry někdy provází strach z toho, co bude, někdy s sebou změna nese existenční nejistotu a další složité okolnosti. Co vnímáš u takového strachu jako zásadní?
Uvědomit si, že strach a změna jsou neoddělitelní sourozenci. Kdybychom vůbec neměli strach ze změny, byli bychom zřejmě psychopati, strach je známka normálnosti. Jsou samozřejmě lidé, kteří se vrhají do změn mnohem ochotněji než jiní, ale to ještě neznamená, že jimi proplouvají lépe. Strach, obezřetnost, předvídavost a neustálé mapování sama sebe, toho, co se mi děje, jsou často výhodnější strategií, než bezhlavé vrhání se do zásadních změn. Lepší je přistupovat ke změnám s pokorou vůči sobě a s vědomím, že tanečnice a tanečníci sice vědí, že konec kariéry někdy přijde, ale na některé věci se připravit předem prostě nedá. To, že jsem teď smutná, že se bojím a změnu nechci, je jen přirozená reakce, kterou si uvědomím, zpracuji a využiji energetický potenciál, který v sobě strach má, a to jako kterákoliv jiná emoce. Strach je náš skvělý obranný mechanismus, když s ním umíme zacházet a nenecháme se jím zaplavit.
