Václav Kuneš: Chci udržet 420PEOPLE, trochu i z trucu

S choreografem a tanečníkem Václavem Kunešem jsme se sešli u snídaně ve Skautském institutu na pražském Staroměstském náměstí ještě před divadelními prázdninami. Od premiéry opery Alceste od Christopha Willibalda Glucka, na níž jako choreograf spolupracoval se Sidi Larbi Cherkaouim a jeho dvanáctičlenným tanečním souborem Eastman v Bayerische Staatsoper, tehdy uběhly tři týdny. Pouť královny Alcesty podsvětím se v Mnichově na program vrátí zase až v červnu 2020. Teď je aktuální Panthera, Václavova zářijová premiéra s jeho domovským souborem 420PEOPLE, který založil spolu s Natašou Novotnou a v Česku svou výraznou stopu zanechává už dvanáctý rok. Během své taneční kariéry Václav působil v Nederlands Dans Theater (NDT) Jiřího Kyliána, spolupracoval například s Ohadem Naharinem, Matsem Ekem, Saburem Teshigawarou nebo Nacho Duatem. Tančil po celém světě a ve velkorysém geografickém záběru dnes pracuje i jako choreograf. Jak prožívá své kariérní proměny, proč ho zajímá tanec v nečekaných kontextech, o čem sní? To mě zajímalo při našem červnovém setkání.

Václav Kuneš. Foto: Pavel Ovsík

Václave, máš rád slovo kariéra?

Jsem na svou kariéru hrdý. Používám to slovo i proto, abych své profesi dodal váhu. A samozřejmě vnímám změny, které s sebou taneční kariéra nese. Pro mě je kariéra spojená s osobním růstem. Neberu to tak, že bych se měl o nějakou kariéru snažit, ale mám ji spojenou s tím, co vidím zpětně, když se ohlédnu.

Jakou představu jsi měl o své profesní budoucnosti, když jsi studoval pražskou Taneční konzervatoř, co sis přál?

Chtěl jsem tancovat a tancem se živit. Chtěl jsem vyjet ven. Vycházel jsem ze školy s tím, že se chci dál hodně učit o těle a o pohybu a tak to mám doteď. Jaké další plány, když je ti osmnáct? Ještě jsem vlastně řešil, jak to uhrát s vojnou, která se mě stále týkala.

A dnes, co tvé další sny?

Chci udržet 420PEOPLE – i trochu z trucu, jako že to prostě jde i u nás. Máme za sebou přeci jen 12 let, soubor se pořád proměňuje. Lidé odcházejí a přicházejí, teď nově Sylva Šafková jako moje pravá ruku. Drží mě ale hlavně náš tým a tanečníci. Také je to prostor, kam můžu přinášet inspiraci z ostatních projektů, na kterých pracuji. V poslední době mě inspiroval muzikál, krásou těla, které se hýbe a ještě u toho zpívá, opera, zajímají mě média, v nichž jsem byl víc kvůli StarDance, i film. Dlouho jsem se teď trápil s tím, jak připravit pro soubor výhled na čtyři roky. Díval jsem se na to, co mě inspiruje. Jak využít potenciál, který moje zkušenosti z různých oblastí přinášejí, jak věci pospojovat, aby dávaly smysl, zároveň nepracovat až na hranu osobního vyhoření. Uvědomil jsem si, že aby ten plán měl smysl, musí to být zejména to, co bude bavit mě. Jinak hrozí, že mě nebude motivovat a jak potom můžu chtít po lidech aby stáli za mnou? Proč třeba v tanci neudělat i klasickou komerčnější zájezdovku se známými tvářemi? Když budeme mluvit o tanci pořád jen jako o něčem náročnějším a exkluzivním, tak prostě bude exkluzivní a širší publikum na něj nepřijde. I exkluzivita má svá pravidla.

Jakou inspiraci jsi si přivezl z mnichovské Opery?

Pracovalo nás tam 16 národností, měl jsem radost, že se na prezentaci před premiérou objevila i česká vlajka. Bylo zajímavé sledovat při práci Larbiho, jak celé dílo vzniká od úplných začátků, až po výsledný kolos. Všímal jsem si praktických věcí, jako je kompozice, práce s materiálem, jak jednoduché je někdy vzít nápad a prostě ho vyhodit, protože ho operní diva odmítne – a není to žádná tragédie. Zaujal mě tým lidí, kteří stáli za produkcí, fascinovalo mě zázemí velkého divadla. Dennodenně na každé zkoušce bylo osm lidí, kteří měli na starosti jeviště, kostýmy, světla, byl tam dirigent, šéf sboru, rekvizitářky. Sice se tam možná občas nudili, ale do detailů věděli, co se kde děje a výsledek také podle toho vypadal. Když bylo potřeba přes noc natřít podlahu na bílo, přes všechna pravidla a odbory to bylo hotové. Na druhou stranu jsem měl i pro mě novou, snad i nepříjemnou zkušenost s tanečníky. Jedna z mých předností je, že s každým vyjdu, myslel jsem si. Tady to bylo náročné. Měl jsem vůči Larbimu, který byl často pryč, i celému týmu opery zodpovědnost. Vyjít vstříc všem bylo nemožné, nebyl čas na dlouhé debaty. Musel jsem fungovat jako nadřízený a uplatňovat autoritu. Nebylo mi to úplně příjemné, po práci se mnou rozhodně nikdo nešel na pivo. Ale zase se mi lépe dařilo odejít domů a od práce se oprostit. Beru to nakonec jako velmi pozitivní zkušenost. S klasickou hudbou hodně pracuji při choreografiích v Japonsku, ale i v práci v opeře bych rád pokračoval.

Budeme-li tedy mluvit o kariéře jako o zpětném pohledu na to, co jsi dokázal, co pro tebe byly klíčové zkušenosti?

Mohl bych toho vyjmenovat hodně. Ale určitě spolupráce se Saburem Teshigawarou, i když jsme se nerozešli úplně v dobrém. Bylo mi kolem třicítky, když jsem s ním poprvé pracoval. Taneční konzervatoř a NDT jsou docela uzavřené světy, které mi Saburô dokázal nějak propojit a také mi otevřel pohled jinam. Samozřejmě je to založení 420PEOPLE s Natašou. Důležité jsou zkušenosti, které mi pomohly získat kontakty na umělce, hvězdy, které jsem pak dokázal poprvé přivézt do Česka. Ať už je to například Ohad Naharin, Anne van den Broek, Jo Strømgren nebo právě Larbi. Jejich otevřenost a ochota spolupracovat téměr na čemkoliv, byly úžasné a inspirativní. Zmínil bych i to, že je mi 44 let a čím dál tím víc si teď uvědomuji, že také není úplně samozřejmé, jak mě mé tělo tak dlouho poslouchá.

Je za tím štěstí na dobrý základ nebo výsledek cílené práce s tělem?

Kombinace obojího. Můžeš mít štěstí, ale také potřebuješ příležitost a motivaci s tělem pracovat. Kdybych musel žít jen z toho, co se nabízí tady, asi bych motivaci ztratil. I teď ji musím hledat. Ale různorodost projektů a možnosti poznávat věci jinde a jinak, možná něco oddalují. I když zrovna teď hledám vědomě inspiraci právě u nás. Roli hraje zkušenost i pohybová inteligence, také snaha tělu rozumět. A to i intuitivně, nejsem člověk, který do detailů studuje anatomii, jako mnozí tanečníci, které znám. Mám však vysledované, že nejhorší nejsou úrazy z fyzické únavy, ale fatální jsou spíš ty z únavy psychické, nebo z nějakého psychického bloku. Tomu jsem se snažil intuitivně vyhnout. Také mám hodně nízký práh bolesti, takže si celou kariéru své tělo docela šetřím. Možná i proto mi vydrželo.

Václav Kuneš. Foto: Pavel Ovsík

Jak se z tebe, tanečníka, stával choreograf?

Mats Ek jednou řekl, že jakmile za to jednou dostaneš zaplaceno, jsi choreograf. Mnohokrát jsem přemýšlel, jestli mám jít mimo divadlo, jestli dělám choreografii proto, že to tak v NDT kolem mě dělali všichni, nebo mě to opravdu baví. A asi není dobré se tím takto trápit. Teď už se představuji jako choreograf a tanečník, v tomto pořadí, to spojení mi připadá vystihující. Dokážu se smířit s tím, že už fyzicky něco nedokážu udělat jako tanečník, ale nedokážu úplně opustit jeviště. Asi každý dosluhující tanečník řeší, co by s tělem mohl dělat dál. Mě láká i české „NDT III“.

Sleduji tvou práci od chvíle, kdy jsi s Natašou založil 420PEOPLE. Líbí se mi tvoje snaha přinášet tanec do nových kontextů, riskovat, experimentovat, hledat nové souvislosti a tím i nové diváky pro tanec, učit tanec laiky, dělat workshopy ve firmách… Odkud u tebe tohle puzení pramení?

Měl jsem kolem sebe vždycky tým lidí, který na to kladl důraz a pomáhal mi hledat dál. Když přijdeš na tanec v zahraničí, je divadlo plné, i když je to průměrné představení. Tady přijde i na dobrou věc čtyřicet lidí. Mrzí mě to, protože jsem přesvědčený, že tanec má potenciál plnit divadla. Asi je v tom i moje ego – i já chci mít divadlo plné. U nás není snadné přesvědčit lidi, aby přišli na taneční představení. Není to na top listu možností pro volný večer. Motivuje mě proti tomu nějak bojovat, beru to jako své poslání a cítím se v tom dobře. A zrovna práce s amatéry, třeba v různých firmách, mi dává příležitost dostat se k úplně novému potenciálnímu publiku.

Otevřu ještě jedno téma: tanec a otcovství. Jak se dá křehká kariéra v nezávislém tanci, postrádající často skoro jakékoliv jistoty, propojit s rodičovstvím? Jaká je tvoje zkušenost jako táty i jako šéfa tanečního souboru?

Sám jsem zkoušel a měl jsem dceru Aine jako miminko pověšenou v šátku na břichu. Babičky byly daleko, od šesti měsíců, což byla v Holandsku rodičovská, jsme měli jako rodiče – tanečníci placené hlídání, a to i v noci. Věděli jsme, že se musíme postarat sami. Začíná to ale podle mě ve škole, kde děti u nás nejsou tolik vedené k širšímu vnímání světa a své profese i k zájmu o neustálé sebezdokonalování. K tomu, aby převzali osobní zodpovědnost. Aby se hýbali nejen tělem, ale i v hlavě. Pak by si možná svou taneční kariéru budovali i s vědomím toho, že netrvá věčně a že se člověk dostane do různých životních situací. Všichni moji tanečníci třeba mají vystudované různé kurzy týkající se masáží a fitness. Zajímá je to, ale také si tím vylepšují finanční situaci. Taneční scéna je podfinancovaná, dokud tanečník bydlí ve spolubydlení s kamarády, jde to, ale když chce založit rodinu, už to nepůjde. Zároveň je ale přeci možné hledat další cesty, podílet se na různorodých projektech. Není nic špatného na tom, ani v tanci, pustit se i do nějakých komerčnějších věcí, když si zachováš osobní integritu. Něco ti to umožní, nějak se posuneš, jen tomu musíš dát šanci. Musíš i sobě dát šanci a nebát se změnit svou roli.

Komentáře