Role tatínka nastartovala u Vladimíra Vašků změnu kariéry

Všechny články

„Změnu kariéry jsem začal řešit kolem třicítky,“ vzpomíná Vladimír Vašků, který spolu s partnerkou Barborou Kaufmannovou působil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Součástí příprav na změnu byla jeho aktivní účast v projektu Tematická síť pro uplatnitelnost umělců v oblasti performing arts (více o projektu), který položil základ Nadačnímu fondu pro taneční kariéru.

I s odstupem šesti let na tuto zkušenost Vladimír rád vzpomíná: „Koučink byl perfektní, bavila mě práce s psycholožkou i setkání na Generálním ředitelství Úřadu práce. Projekt byl dobře postavený: dostávali jsme do ruky jednotlivé výstupy a člověk se zorientoval sám v sobě.“ 

Zásadním zlomem bylo narození syna. Vladimír s ním zůstal na rodičovské dovolené. „Mně bylo 37 let, už jsem měl zdravotní problémy a na jevišti jsem se necítil komfortně. Manželka byla o čtyři roky mladší a mohla ještě tancovat,“ vysvětluje tehdejší rozhodnutí. „Bral jsem to jako přechodové období z taneční kariéry na standardní zaměstnání a naivně jsem si myslel, že ho mimo jiné využiju ke studiu.“  

Jak je vlastně na Ostravsku obvyklé, že je na rodičovské dovolené tatínek? „Když jsem přišel poprvé se synem k doktorce na kontrolu, dozvěděl jsem se, že takto tam docházíme jen tři tatínkové. Je to stále vzácnost a ani mezi kamarády nikoho takového myslím neznám.“ Vladimír si zkušenost s rodičovskou dovolenou pochvaluje: „Dala mi opravdu hodně a každému klukovi bych ji doporučil. Rodičovství je skvělá doba pro urovnání myšlenek. Máte čas si promyslet, jak pevnou vazbu si chcete uchovat na balet nebo divadlo. Měl jsem pocit, že už jsem přetancovaný, ale divadlo mi chybělo. Proto jsem zkoušel konkurz na inspektora hlediště, ale to tehdy nevyšlo.“ 

Když Vladimír promýšlel, do jaké práce by se chtěl pustit, měl jediná kritéria: „Abych nedělal venku, bylo to někde v teple a uživil slušně rodinu.“ Zároveň měl záložní scénář, když si už dříve udělal masérský kurz. Masérské práci – i kvůli fyzické náročnosti – se nikdy nechtěl věnovat naplno, díky ní se ale mohl vracet do divadla. Jako externista v divadle ještě krátce tančil – už ale šlo spíše o charakterní role a taneční čísla v operetách: „Když stárnete jako baleťák, tak do toho musíte dávat stále víc a víc energie, abyste se udržel. To je nesmírně mentálně i fyzicky vysilující.“

Po rodičovské dovolené se rozhodl pro konečnou změnu a z jeviště se přesunul do zázemí divadla. V ostravském Divadle loutek vyhrál konkurz na místo tajemníka. „Bylo skvělé poznat divadlo z druhé strany. Uvědomil jsem si, jak důležité je pro činnost divadla jeho zázemí,“ ohlíží se Vladimír za rok a půl dlouhou zkušeností. Práce přinášela i stresová období. Takovou „malou maturitou“ byla příprava zájezdu Divadla loutek do Ruska: „Ve vyřizování všech potřebných náležitostí jsem se pořádně vykoupal. Bylo to jako bych za hranice pašoval brdský radar, ale já potřeboval jenom vyřídit papíry pro Perníkovou chaloupku.“ 

Když mu díky náhodě při masérské praxi přišla z katedry speciální pedagogiky na Ostravské univerzitě nabídka práce referenta, neváhal. Jedním z důvodů ke změně totiž byla touha po studiu na vysoké škole: „Uvažuji o studiu na zdejší Pedagogické fakultě. Docela by se mi to hodilo, protože učím balet moderní gymnastky v SSK Vítkovice.“ Ostatně jeho partnerka Barbora vystudovala vysokou školu ještě jako tanečnice baletu – nejdříve rekreologii a v magisterském stupni pak tělesnou výchovu a výchovu ke zdraví.

Že tanečníci mají v budoucí profesi co nabídnout, ukazuje jasně Vladimírův příklad. Ostatně naše povídání uzavírá jasnou charakteristikou: „My baleťáci jsme takoví exoti. Jsme zvyklí na dril a tlačit svůj výkon k dokonalosti. To pak můžeme uplatnit v jakémkoliv zaměstnání.“

Roman Vašek,