O čem nelze mlčet, o tom se musí otevřeně mluvit

Před časem jsme na našem facebookovém profilu Druhá kariéra umělců sdíleli článek Anny Sochorové, který napsala pro The Student Times a zveřejnil jej týdeník E15. Text s titulkem Výchova baletek nejen v Čechách – krev, slzy a pot vzbudil velký ohlas. Ráda bych napsala, že se o něm bouřlivě diskutovalo, ale nebyla by to pravda. 

Zatímco na Facebooku rostly počty sdílení Annina článku, odborná veřejnost mlčela. Snad alespoň v zákulisí probíhaly živé debaty, tak jako u nás v Nadačním fondu pro taneční kariéru. 

The Student Times, kteří článek publikovali, se koncepčně věnují tématu psychické zátěže středoškolského či vysokoškolského studia – z této logiky a zaměření vzešel článek Anny Sochorové. Žádný cílený útok na tanec a jeho vzdělávací struktury to určitě nebyl. To je nutné si ujasnit. 

Foto: Francesco Tommasini

Článek je v mnoha ohledech velmi problematický. Na tom jsme se s kolegy ve fondu shodli. Text referuje o poměrech na konzervatořích a v prostředí českého baletu na základě osobního, nijak exaktního, průzkumu. Autorka vytvořila dotazník, který  šířila na sociálních sítích a pracovala s odpověďmi, které touto cestou získala. Mezi respondenty spadá i širší okruh přátel autorky a rodinní příslušníci, kteří jsou z taneční branže. Některá tvrzení nejsou podložena ani daty ani konkrétními důkazy (například naznačování korupce a klientelismu), což je vážné. Jiná tvrzení v článku jsou evidentně zkreslená a nadnesená – jako například, že průměrný věk pedagogů na konzervatořích je 70 let, což je trochu úsměvné. O vyváženost se ale Anna pokusila tím, že oslovila pražské taneční konzervatoře (Duncan centre, Taneční centrum Praha, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Pražská taneční konzervatoř a střední odborná škola) a nabídla jim, aby se vyjádřily k některým aspektům prostřednictvím tří jasně formulovaných otázek. Kromě Tanečního centra Praha žádná škola nereagovala.

Pokládám však za podstatné, že se ke slovu dostali samotní tanečníci a tanečnice, studenti a studentky. Autorka se pokusila získat data od skupiny, která často z obavy z reakce školy o příkořích nemluví, anebo mluvit nedokáže, protože je již vnímá jako normu. Možná nejde o reprezentativní vzorek respondentů, ale k otevření tématu, které nepochybně dlouho bublá někde pod povrchem, to úplně stačí. Vysoký počet sdílení a komentáře, bohužel naznačují, že článek popisuje denní chleba studentek a studentů. Považuji za nebezpečné a arogantní jejich pocity a zkušenosti marginalizovat. 

Foto: Michael Afonso

Problematické jsou i informace o sexuálním obtěžování, ponižování a psychickém tlaku v rámci souborů. A to nikoli proto, že by nebyly pravdivé, ale proto, že jsou anonymní, což je pak nekonkrétní obvinění do prázdna. A jsme v klíčovém bodě celé této kauzy – problémy se v tanečním prostředí nedaří věcně a otevřeně konfrontovat či diskutovat, to znamená ani řešit. Není to poprvé, co jsme při různých příležitostech narazili na to, že otázky na způsob výuky, výsledky vzdělávání, atmosféru na tanečních školách či na poměry v souborech budí  na různých úrovních jejich vedení někdy až hysterický odpor. A agresivní reakce, po nichž následují vlny stereotypních argumentů, které se vesměs netýkají obsahu položených otázek. 

Ptáme se tedy o jednu úroveň výš – proč nejde věcně hovořit o poměrech na tanečních školách? Proč z tohoto prostředí prosakují mnohdy skličující informace? Proč nejde vyjádřit nahlas svůj názor a otevřeně sdílet zkušenost? Jak je možné, že teprve text laika – gymnazistky Anny – veřejně otevírá problém, o němž by měli jednat odborníci, psát oborová média, zajímat se o něj zřizovatelé?  Asi už věc nazrála tak, že vyvřela z profesního kotlíku a mlčky se šíří do společnosti jako těžko stravitelná kaše. Kdo jste ochotni této polízanici říct hlasitě: dost!? Anebo tohle k tanci (a především baletu) prostě patří a daný systém většině vyhovuje? Tomu nechci uvěřit.

Komentáře