Jan Váňa je sólista velkého souboru Opery – baletu v Kyjevě. Působí tam už 15 let a tančí především „velký“ klasický repertoár. V úterý 1. března dorazil s manželkou Natálií Mishchenko, také tanečnicí, a tříletou dcerou Terezkou k příbuzným na Moravu. Nyní jsou v Praze. Z Kyjeva jeli autem a po cestě ještě nabrali další příbuzné. Práce tanečníka je plná námahy a emocí, ale se zátěží, jako je útěk před válkou, se srovnat nedá.
Jak jste se vlastně dostal na Ukrajinu?
Za to vděčím své učitelce z konzervatoře Ljubov Dančenko, která je Ukrajinka. Ještě na škole jsme jeli do Kyjeva na mezinárodní baletní soutěž Sergeje Lifara, to bylo v roce 2006. Znala celé to prostředí a všechny místní pedagogy a domluvila mi tam stáž, na niž jsem po skončení konzervatoře odjel. Z ročního pobytu se vyklubalo patnáctileté angažmá.
Co jste měl momentálně na repertoáru?
Soubor kyjevského baletu je hodně zaměřený na klasické tituly – takže všechna zásadní díla: Labutí, Korzár, Louskáčka… V poslední době se ale objevily i vlaštovky moderní choreografie – taneční miniatury, které vytvořil jeden kolega. A v tom jsem také tančil.
Kde vás zastihl začátek agrese, co se dělo?
Jestli jde přímo o toho 24. února, tak to jsem měl koupenou letenku do Paříže, kde jsem měl tančit v Labutím jezeře. Už od rána byl zavřený vzdušný prostor, říkalo se, že je zaminované letiště. Dobře, že jsem neodletěl, protože pak bych se velmi složitě dostával zpět k manželce a dceři.
Co bylo před tím? Vnímali jste signály a narůstající napětí? Tušili jste, co se může stát?
Podívejte se, Ukrajina je vlastně ve válce s Ruskem od anexe Krymu, od roku 2014 a lidi si už tak trochu zvykli v tom stavu žít. Z médií jsme slyšeli varování Američanů, ale do poslední chvíle tomu nikdo nevěřil. Bylo to docela překvapení.
Jak dlouho jste se rozhodovali k odjezdu?
Vydrželi jsme ve městě jeden den. Pořád sirény, slyšíte výbuchy, pořád se přesunovat s dítětem do krytu a zpět. Já jsme občan České republiky, mě museli pustit.
Takže jste se sbalili a vyrazili jste.
Přivezli jsme v podstatě tři prázdné kufry. Měli jsme podle pokynů sbalená evakuační zavazadla. Když se chodilo do krytu, tak měl každý na zádech batoh a v něm dokumenty, peníze, láhev vody a to nejnutnější. Takže když jsme se balili sem, tak jsme jen naházeli do kufrů, co bylo po ruce, u dveří stála koloběžka, tak jsem ji popadl a jeli jsme.
A z divadla s vámi komunikovali?
Dostali jsme email, že je válečný stav a že se nehraje.
A máte zprávy o kolezích ze soboru?
Ano, jsme v kontaktu. Hodně lidí zůstalo v Kyjevě, kdo mohl, odjel ke známým, nebo příbuzným, kteří bydlí západně od Kyjeva, nebo aspoň ne přímo v Kyjevě.
Jaké máte dál plány?
Náš plán je vrátit se. To si moc přejeme a doufáme, že se to brzo stane.
Z toho, jak to říkáte, cítím, že se vám tam líbilo.
Líbilo se mi tam pracovně, práce v divadle nás naplňovala, byla zajímavá, hodně jsme cestovali, dokud to tedy neutnul koronavirus…
Ještě jsem chtěl říct, že bych nikomu nepřál ten pocit, že se mu změní v jednom okamžiku život tímto způsobem. A to my jsme šťastní, že jsme měli kam jít, můžeme bydlet u rodičů. Ale vezměte si, kolik miliónů lidí tam zůstalo.
Je to obrovská tragédie…. Mimochodem – co je s rodiči vaší ženy?
Zůstali v Kyjevě. Internet zatím funguje, elektřinu zatím mají, můžeme být v kontaktu.
A plánujete, že byste tady pokračoval v tanci?
To si zatím neumím vůbec představit. Ale kdyby mě teď poslali zpátky do Kyjeva, tak se samozřejmě s radostí vrátím do divadla, do práce, na tréning. Tady si to zatím představit nedokážu.
Jana Návratová
