Drsná opatření související se šířením koronaviru se samozřejmě dotknou celé (nejen) domácí ekonomiky a hluboce ji zasáhnou napříč obory. Na hlavu umělkyň a umělců, organizátorek a organizátorů kulturních akcí i rozmanitých technických a dalších profesí v kultuře teď ovšem dopadá víc ran najednou. S mnoha lidmi jsem si psala a telefonovala a shrnuji:
Volná noha a žádný nárok
Potýkají se se zákazem kulturních akcí od sta lidí na jednom místě, ale také s důsledky toho, že v oblasti nezávislého tance a divadla, cirkusu či performance (pokud téma na tyto oblasti zúžíme) prakticky neexistuje zaměstnávání. Volná noha je standard a s tím je standardem i nemožnost žádat o ošetřovné, když děti nuceně zůstávají ze školy, a v mnoha případech i ze školek, doma. A ti, které živí třeba učení malých dětí, na tom nejsou o mnoho lépe – řada podobných aktivit padá už z preventivních důvodů.
Všude panuje nejistota, jak dlouho omezující opatření potrvají a zda se ještě nezpřísní, lidé přicházejí o práci zatím na neurčito a bez náhrady, nemají finanční rezervy, které by jim výpadek příjmů dlouhodoběji pokryly, protože budovat si je ze svých běžných výdělků je pro mnoho z nich nemožné. Obávají se, že nebudou mít z čeho zaplatit složenky, pojistky, alimenty… A nevědí ani to, jak přísní nebo benevolentní k nim nakonec budou poskytovatelé grantů a dotací, pokud se jim nepodaří splnit podmínky počtu návštěvníků nebo odehraných představení. Kdyby (aniž bychom chtěli přivolávat cokoliv hrozného) onemocněli, jako freelanceři a tudíž samozaměstnavatelé navíc dva týdny nedostanou vůbec žádnou nemocenskou, i když si platí pojištění.
Některé příběhy si přečtěte třeba v článku Stát OSVČ omezil a jejich děti nechal doma.
Spřízněni (ne)volbou
Mohli bychom to odbýt slovy Nassima Nicholase Taleba, autora teorie „černých labutí“, tedy vysoce nepravděpodobných událostí se zásadními následky: „Příliš rychle zapomínáme, že už jen to, že jsme naživu, je mimořádná porce štěstí, výjimečná událost a náhodný jev obřích rozměrů.“ I my sami jsme podle něj totiž vlastně „černou labutí“ – takže čemu se divit. To by ale bylo poněkud cynické.
Snad vyzní méně cynicky, že může být černá labuť, která teď nad námi letí s pomalými údery křídel a s nataženým krkem, pro lidi v nezávislé (či nezřizované) kultuře v něčem šancí. Už i ten největší zaslepenec, ať sedí na ministerstvu, na pracáku nebo v nějaké zapadlé kanceláři jiného úřadu s okny do dvora, možná konečně zahlédne, až všichni sečtou vážné škody, že pozice lidí, kteří pracují v nezávislé kultuře je mimořádně vratká. A že jeden mustr, podle kterého jsou zvyklí u freelancerů jet a rozhodovat bez ohledu na to, jestli tančí, vyvíjejí appky, stříhají psům drápy nebo prodávají štafle, zdaleka nesedí na všechny.
Univerzálně v případě nezávislých tvůrkyň a tvůrců a všech jejich souputnic a souputníků navíc neobstojí ani argument, že si svou práci na volné noze prostě vybrali sami. V nezávislém kulturním sektoru, alespoň tom tanečním, divadelním či cirkusovém, zpravidla lidé nemají na výběr, zda zůstanou na volné noze nebo se nechají zaměstnat (a jako zaměstnanci budou mít nárok na ošetřovné, nemocenskou od prvního dne své vlastní nemoci, flexibilnější možnost čerpání rodičovského příspěvku a za desítky let, když budou děti štěstěny a planeta si s nimi dřív nevyrovná účty, možná dostanou i nějaký ten důchod, který trochu stojí za řeč) – vždyť skoro žádná pracovní místa neexistují. Nikdo je nemůže dlouhodoběji finančně utáhnout (jak známo práce v Česku je i obecně pro zaměstnavatele předražená) a ani zastaralé dotační systémy neumožňují subjektům s delší historií v oboru v pozitivním smyslu zdravě růst.
Krize je tak příležitost ještě důrazněji prosazovat změny a nenechat se odbýt, jak se to děje (s bohorovností byrokratickým systémům a jejich udržovatelům vlastní) už tolik let. Vždyť i otřepaný příměr ukazuje rozkvetlý lotos, který roste jedině z temnoty a bahna.
