Konec srandy v zábavním průmyslu

V Česku se neuchopitelný eventový byznys snaží zastřešit Česká eventová asociace (ČEA), která funguje dva roky a stále rozšiřuje členskou základnu. Hned na začátku krize začala asociace mapovat situaci a na její bleskový březnový výzkum odpovědělo 416 respondentů, což představuje zhruba 11 – 20 % eventového trhu. V eventovém odvětví pracuje podle předsedy ČEA Jana Kubince 50 až 85 tisíc lidí. Jaký je podíl umělců, ale data asociace nezachycují. Citujme ze zmíněného výzkumu: „57 subjektů pozastavilo či deklaruje, že rovnou ukončilo činnost. Naprostá většina zrušených akcí je na delší období, tj. 3 měsíce. Tady vnímáme podstatný rozdíl mezi eventovým sektorem a pohostinskou činností, kdy délka prodejního cyklu je naprosto odlišná … Z pohledu požadavků na pomoc státu jsou odpovědi rozptýlené do mnoha různých návrhů. 25 % respondentů pomoc státu nežádá nebo ji nebylo schopno definovat.“

Na personální mapě tohoto sektoru hrají významnou roli umělci – tanečníci, zpěváci, muzikanti, herci, akrobaté, moderátoři, ale také režiséři, scénáristé, choreografové, scénografové a řada technických a řemeslných profesí. Neznáme bohužel statistiku a přesný profesní profil tohoto odvětví, ale víme, že jde vesměs o lidi, kteří jsou OSVČ se živnostenským oprávněním, nebo pracují na dohody či smlouvy podle autorského zákona. Je to tedy částečně skupina profesionálů (v případě práce na dohody), kterou všechny dosud vydané kompenzační vládní programy vytřídily a pomoc státu je míjí.

Většina těchto umělců se za normální situace dobře uživí. Kombinují své závazky v divadlech, televizi, hudebních produkcích a eventech. Spousta z nich ale také pravidelně učí. Diáře mají plné od ledna do ledna. Velmi často kombinují práci v komerčních projektech s těmi nekomerčními – jedno podporuje druhé. Eventy, kromě slušného ohodnocení, přinášejí umělcům i nemalé kreativní příležitosti a možnost pracovat s technikou, která je v běžných divadlech a sálech nedostupná. V komerčním světě si mohou osahat to, co potom využijí v nezávislých produkcích. Autorské umělecké vize a exkluzivní výkony umí byznys dobře zaplatit. 

Tento sektor zažil velký propad zhruba před deseti lety a většina kreativců si na něj dobře pamatuje: „Po krizi v roce 2009 firemní zakázky hodně klesly. Odhadem z deseti na pět měsíčně. Teď je to mnohem horší. Je to z pěti na nulu,“ uvádí zklamaně choreograf a manažer Pavel Strouhal. Jeho zkušenost potvrzuje i Jana Burkiewiczová, která se režií a vývojem konceptů eventů pro velké firmy zabývá řadu let, „Příležitosti, které byly před krizí v roce 2009, se už nikdy nevrátily na původní úroveň.“

Tanečnice Lucie Drábková, která má za sebou řadu významných a úspěšných projektů, muzikálových rolí, turné s Kanye Westem po Americe, píše k současné situaci z karantény: „Jako OSVČ a ještě jako umělec na volné noze jsem zvyklá na to, že práce chodí ve vlnách. Že je období, kdy práce je a potom, kdy zase není. Takže celá tato událost pro mě není něco, co bych ještě nezažila. Jen je to za okolností, které jsem ještě nezažila … Naštěstí jsem měla pracovně dobrý leden a únor, takže mám z čeho žít.Co se týká mých spolupracovníků, ne všichni mají finanční zásoby a někteří byli donuceni hledat práci mimo svůj obor, popřípadě šli na úřad práce a jsou na podpoře.“

Zachránit eventový sektor považuje předseda České eventové agentury Jan Kubinec za nutné: „Situace se po krizi hodně změní a my z toho musíme vytěžit to dobré. Potřeby, které eventy řeší, nejsou nové – osobně nabízet a prodávat, osahat si produkt, to nezmizelo ani v době onlinového obchodu. Potřeba setkávat se, bavit se, ona společenská stránka obchodu tu bude pořád. Musíme se přizpůsobit okolnostem a časem se vrátíme do stavu, kdy se zase bude obchodovat s přidanou kulturní hodnotou. Jen to musí přežít lidé, kteří v tom pracovali a které teď nikdo nezaplatí.“

Tanec v sektoru zábavních průmyslů můžeme najít v nejrůznějších podobách – patří sem produkce komerčních baletů, jako například Ballet Hommes Fatals, nebo nejrůznější verze Louskáčků a Labutích jezer, všechny muzikálové produkce a mimo tuto sféru kupodivu nestojí ani lidový tanec. Počet tanečníků a performerů, kteří se pohybují v oblasti eventů, muzikálů, televizních zábavních pořadů u nás se odhaduje zhruba na 150. Velké procento z nich se věnuje i pedagogické činnosti a práci s mládeží. Někteří dokonce provozují vlastní školy a studia, což v této době znamená další ztráty při povinnosti platit náklady spojené s udržením provozu. Proto přecházejí se svými lekcemi na nejrůznější on-line platformy, nejčastěji na Instagram. Z prvotního nadšení sdílet všechno zdarma se pomalu ustupuje. Lektoři a studia nastavují povinnost registrací a formou mikroplateb alespoň částečně sanují svůj byznys. Ale to už je trochu jiný příběh tance – příběh tanečních škol za časů koronakrize. Jejich situace ale organicky nasedá na profesionální sféru a vzájemně se ovlivňují. 

A jak nakládají tanečníci zábavního sektoru s časem v karanténě? Co si o tom všem myslí? „Tvoříme doma – malba, tanec, hudba. Sebevzdělávání je velkou součástí náplně dne. Dalo by se říct, že žijeme ideální život, máme čas na všechno, co nás baví, jen nemáme peníze,“ popisuje svoji situaci Wahe Akopjan, přední autorita české streetové scény. „Je to součást života. Nedá se nic dělat, musíme se s tím smířit a ochránit ty, kteří naši ochranu potřebují.“