Černá divadla vyhlížejí do nejisté budoucnosti

Černá divadla paří v současné situaci k těm vůbec nejohroženějším segmentům českého divadla. Vedle uzavření divadel na ně ještě tíživěji dopadne předpokládaný dlouhodobý útlum cestovního ruchu. Ve většině černých divadel tvořili cizinci bezmála sto procent publika, zhruba tři čtvrtiny pak u těch, která se pokoušela oslovit české diváky uváděním dětských titulů a představeními pro školy (např. Černé divadlo Metro nebo Divadlo Image).

Z představení Galaxie. Foto: IMAGE Theatre.

Kolem černých divadel panuje představa, že jde o velmi výnosné podnikání. To však už dlouho není pravda. Období ekonomické prosperity 90. let je pryč a černá divadla si musí na sebe tvrdě vydělat. Samozřejmě bez dotací a v posledních letech často s nutným uskromňováním, které se například často promítá do stagnace uměleckých honorářů. Nicméně jde o segment nepominutelný. V loňském roce hrálo v Praze sedm černých divadel, z nichž na konci léta s nejasnými vyhlídkami přerušilo činnost Černé divadlo Praha (též hrálo pod názvem All Colours Theatre). V loňském roce odehrála černá divadla kolem dvou tisíc představení a navštívilo je kvalifikovaným odhadem až 200 000 diváků. Černá divadla dávala pravidelně práci – byť zpravidla jako externistům – zhruba dvěma stovkám lidí, až na výjimky Čechům. Mezi nimi byla asi třetina profesionálních tanečníků, třetina činoherců a dále například mimové, loutkoherci nebo někdejší špičkoví gymnasté. Je poměrně dost případů, kdy černá divadla dávala pracovní příležitosti při rozjezdu umělecké kariéry – v Černém divadle Jiřího Srnce například začínali Marek Lambora nebo Anna Fialová, hodně herců po škole dostalo první práci v divadle Ta Fantastika. V černých divadlech občas ukončovali uměleckou kariéru přední tanečníci baletu; černými divadly prošli také výrazní choreografové – za všechny Petr Zuska (někdejší Divadlo Imaginace), Lenka Vagnerová nebo Marika Blahoutová (černé divadlo WOW show). Zajímavý příklad druhé kariéry najdeme v Divadle Image, kde působí někdejší reprezentantky v gymnastice Eva Bohuslávková Plocková, Lenka Oulehlová nebo Jana Veselá. Tolik alespoň několik argumentů, proč brát oblast černého divadla vážně.

O aktuální situaci podali zprávu zástupci všech šesti černých divadel, která v Praze na začátku letošního roku hrála. Původně jsem chtěl do článku zapracovat jen některé jejich myšlenky a názory. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší dát jejich často velmi osobním výpovědím větší prostor. Následující postřehy jsou pouze částečně kráceny a stylisticky upraveny.

ČERNÉ DIVADLO HILT

Nestandardní situaci zažívala některá divadla ještě před tím, než byla uzavřena. Podle Theodora Hoidekra z Černého divadla HILT dochází každoročně po polovině ledna k útlumu návštěvnosti. Diváci se pak do hledišť vracejí v průběhu března. Jenže letos byl tento propad citelnější: „Asiaté, kteří jsou věrnými fanoušky černého divadla, přestali přicházet už průběhu ledna. Postupně začaly rušit skupinové rezervace i evropské národy poté, co se šířily první zmínky o koronaviru. A tak se stávalo, že jsme přišli do divadla a show jsme zrušili, protože nedorazil jediný divák z předem zaslaných rezervací. 

Na postupné zákazy vydané vládou jsme ihned reagovali. Snížili jsme počet vstupenek do prodeje tak, abychom i s herci a personálem dodrželi povolený počet osob. Dokonce jsme urychlili plánované stěhování do menšího divadla, které nese název Lobby a je v těsném sousedství původního působiště. Kapacita hlediště je maximálně 40 lidí a náklady mnohem nižší. Bohužel, jen jsme se odstěhovali a chtěli narychlo v novém prostoru zkoušet, abychom udrželi provoz i pro pár diváků, byla vládou vyhlášena karanténa a divadla uzavřena.

Všichni naši herci pracují i jinde. Nejen v muzikálech, ale mnozí i v restauracích, barech, u filmu. O práci tak přišli na více místech ze dne na den. Jeden z našich patnácti herců je zároveň datamanagerem na oddělení leukemie v nemocnici na Karlově náměstí a jako jediný o práci nepřišel.

Myslíme si, že provoz Černého divadla HILT budeme schopni obnovit už proto, že v divadle Lobby máme nižší náklady a v hledišti jsme měli i dříve hodně českých diváků. Bohužel, některé náklady běží stále – pevný internet ve dvou domácích kancelářích (divadlo vedu spolu se Štěpánkou Pancovou), pracovní telefony, webový prostor… Ušetřené rezervy tedy mizí, i když byly původně myšleny na nákup nových černých opon a základní vybavení našeho divadla v novém prostoru. A výdělek je NULA. Snažíme se být aspoň užiteční. Spojili jsme se s lidmi ze sousedství a denně dobrovolnicky šijeme roušky. Alespoň přijdeme na jiné myšlenky a ještě trávíme čas v prostoru divadla, které nám hodně chybí. Ušité roušky jsme již věnovali organizaci Život 90 (i když jsme od nich, tedy z Divadla U Valšů, paradoxně odešli), porodnici U Apolináře nebo nemocnici v Motole. 

Naši umělci hledají práci těžko. Nabídky jsou, ale buďto jde o chmelové brigády pro studenty nebo o práci ve velkoskladech. Nejlukrativnější brigády jsou už rozebrány.

Foto: Divadlo HILT.

Podpora státu divadlům – nejvíce těm, která dosud nebyla dotovaná – by samozřejmě pomohla. Stejně tak kdyby majitelé divadelních budov dočasně odpustili nájem (u nás v prostoru Lobby to tak je do doby, než začneme hrát pro veřejnost). Je možné vysílat online a vybírat dobrovolný příspěvek od diváků – ovšem mnoho divadel na to nemá kvalitní techniku.“ A jak vidí Theodor Hoidekr budoucnost černých divadel? „Přežijí pouze ti, kteří se uskromní, když herci sníží své nároky na honoráře. A produkce nebudou očekávat pouze velký zisk, ale jejich vedení se spokojí s tím, aby byly zaplaceny náklady na provoz. Zároveň ředitelé a vedení sníží své životní nároky na minimum a spokojí se s málem pro uživení sebe a svých rodin. 

Ředitelka HILTu Štěpánka Pancová nyní tráví čas u své rodiny a místo čtyř zrušených divadelních projektů najde práci stěží. Já denně s přítelem Martinem chodím do divadla šít roušky. Vstáváme brzy ráno a hledáme vhodné práce, abychom pokryli základní náklady osobního života,“ uzavírá Theodor Hoidekr.

DIVADLO TA FANTASTIKA

Poslední tři měsíce hodně změnily život Juliu Hirschovi z divadla Ta Fantastika. Neplánovaně podstoupil operaci a hned nato musel kvůli koronaviru uzavřít divadlo. „Herci (OSVČ) jsou pryč, valná část z 11 zaměstnanců ukončila dohodou pracovní poměr a já jsem zatím na nemocenské mimo veškeré dění,“ dodává. Skepticky, ale jasně, vidí budoucnost svého divadla: „Vzhledem k tomu, že jsme zcela závislí na turistickém ruchu, není šance, že bychom po otevření divadla obnovili provoz. Nebude pro koho. Respektive, bude nutné přehodnotit repertoár a vrátit se k produkcím pro českého diváka. Jestli to ovšem půjde.“

ČERNÉ DIVADLO METRO

Michal Urban, který vede Černé divadlo Metro, popisuje aktuální situaci následovně: „Divadlo stojí, nefunguje, herci nemají práci a my jako divadlo musíme platit provozní náklady, které jsou opravdu veliké. Nájmy, mzdy zaměstnanců, režii atd. Opatření kvůli koronaviru jsou pro mnohá divadla téměř likvidační. Naši herci nejsou zaměstnanci, ale pracují na umělecké smlouvy. Každý herec se tedy bude muset postarat o sebe, bude muset zažádat o podporu a situaci nějak přežít. Domnívám se, že to se povede.

Otázka druhá je, jak se povede přežít divadlu. Podle mého názoru je tato otázka jako věštění z křišťálové koule. Ale podle mého moc nadějí na přežití není.

Turistický ruch, na který jsou všechna černá divadla navázána, je v troskách, a nikdo neví, kolik roků bude trvat, než se turistický ruch vrátí zpět. Zájezdy do zahraničí nebudou a již teď se nám rozjednané kontrakty ruší. Naše divadlo úspěšně jezdilo s inscenacemi po republice, hrálo pro školy i představení pro celou rodinu. Ale i to je v současné době zcela vyloučené, nemožné.

Co by nám pomohlo? Všechny provozní náklady zmrazit po dobu než se vše vrátí do starých kolejí. To je ale otázka na majitele nemovitostí, kde jsme v nájmu, na jejich vstřícnosti a pochopení celé situace. Rádi provozní náklady zaplatíme, ale z čeho? Nehrajeme.

Chápeme, že opatření jsou v zájmu zdraví populace nutná, ale co bude po ukončení pandemie? Jak ven z obrovského ekonomického propadu?,“ zamýšlí se Michal Urban.

Foto: Divadlo METRO.

DIVADLO IMAGE

O situaci v Divadle Image referují majitelé Eva Asterová a Alexander Čihař: „Okamžitě jsme podle vyhlášení vlády zrušili všechna představení, po 30 letech prakticky každodenního hraní jsme museli zastavit všechno – představení, zkoušky i výrobu kostýmů, hudebních nahrávek a videoprojekcí, jelikož nechceme riskovat zdraví členů souboru. Odvoláváme objednané vstupenky, vracíme vstupné, které je jediným naším zdrojem příjmu, jelikož nepobíráme žádné dotace. Musíme však nadále platit provoz divadelního sálu a ostatních prostor, spoustu služeb, které nejdou odvolat, jako např. požární připojení, všechny povinné bezpečnostní, požární a další revize, které musíme mít a platit ať hrajeme či nehrajeme, a které nám nikdo neodpustí. Přijdeme o velké letní turné po Izraeli (celkem 19 představení ve velkých divadlech) a pravděpodobně i o italské turné na přelomu letošního a příštího roku. Hrajeme už 30 let po celý rok. Nehrát o prázdninách, víkendech a svátcích si nemůžeme bez dotací dovolit. Nikdo neví, jak dlouho tato situace potrvá.

Až vláda zruší speciální opatření, budou někteří podnikatelé moci začít fungovat. My jsme však z velké části závislí na turismu, který teď bude utlumen možná i na dva roky, a tak přemýšlíme, jak dál. Kdy začnou zase chodit diváci do divadel jako dříve, je veliká otázka. Nejhorší je, že tanečníci a herci, kteří s námi spolupracují – někteří i 30 let – jsou teď zcela bez práce. Naši mimové zatím nemohou dělat ani zdravotní klauny. Měli jsme mít v květnu novou premiéru, kterou chceme rozhodně dokončit. Tanečníci i mimové se snaží doma pohybově udržovat, ale divadlo jim moc chybí. Dělají videotréninky, šijí roušky, starají se o děti a snaží se pomáhat, kde to jde.

Opatření nám připadají v pořádku, nikdo neví co je nejsprávnější řešení, jelikož s tím nemá nikdo zkušenost. Za tuto situaci ale nemůžeme. Vybudovali jsme s velikým úsilím v Praze nové divadlo a doufali v návratnost investic, které ještě nemáme zcela splacené. 

Nikdy jsme nežádali o podporu, ale nyní se bez ní nejspíše neobejdeme. Formu této pomoci bychom viděli v poskytnutí alespoň dočasné dotace podobné těm, které dostávají divadla zřizovaná státem nebo Magistrátem, a to nejen v zájmu zachování naší existence, ale hlavně pro podporu herců, tanečníků a techniků, které bychom nechtěli ztratit. Většina členů souboru jsou OSVČ. Vládou sice byla přislíbena podpora, ale pokud bude limitována ukončením nouzového stavu, tak nelze očekávat, že by se tanečníci a herci zbavili existenčních problémů. Nelze očekávat, že by se návštěvnost divadel okamžitě vrátila na „přednouzový“ stav. 

 Jsme si vědomi, že podporu teď bude potřebovat mnoho lidí a firem a konečné důsledky krize zatím nikdo nezná. Jsme přesvědčeni, že i kultura by zasluhovala podporu.“ 

ČERNÉ DIVADLO WOW SHOW

Hana Cohen z černého divadla WOW show potvrzuje obavu kolegů z jiných černých divadel: „Naše vyhlídky jsou nejisté – a i pokud bychom v létě mohli otevřít, můžeme s jistotou říct, že žádní zahraniční turisté, pro které jsme hlavně hráli, tu nebudou. Můžeme sice doufat, že oslovíme a nalákáme místní diváky, otázka je, zda budou mít lidé vůbec chuť a prostředky, aby někam chodili. Myšlení nás všech se určitě změní a už to nikdy nebude jako dřív.“

A co by mohlo pomoci podle Hany Cohen? „Určitě bychom uvítali, kdyby se aktuální snahy o podporu českých hoteliérů – např. to, že by lidé měli dostat poukázky na pobyt v tuzemsku – mohly nějakým způsobem rozšířit i na nás – to by nám opravdu pomohlo, protože nelze očekávat, že by se lidé hrnuli do divadel. Z momentální pomoci vlády pro nás není využitelné vlastně nic, protože herci fungují na dohody a jsou placeni od odehraných představení. Nějaké odsouvání plateb také situaci neřeší, problém se jen odsune a za tři měsíce bude situace stejná. Musíme platit fixní náklady, a protože příjmy jsou nulové, saháme do úspor.

Nicméně s těmi restriktivními opatřeními v zásadě souhlasíme a máme pro ně pochopení. Názory, že je to zbytečné a že je to obyčejná chřipka, už moc nezaznívají, i když se naopak ozývají hlasy, že lidský život také nemá nekonečnou cenu. Těžko říct, následky určitě všichni poneseme ještě velmi dlouho.

Jsme na tom všichni stejně, ale se skutečností, že jste něco budovali a ze dne na den vlastně přijdete o vše a nemůžete to nijak ovlivnit, se těžko srovnává. Navíc, jak se současná opatření nadále prodlužují, tak ještě nepřišel ten hlavní šok. K němu dojde, až se najednou vše otevře a všichni si tu situaci naplno uvědomí.

Za poslední tři týdny nám byly zrušeny v podstatě všechny rezervace až do konce letošního roku, ať se jednalo o rezervace jednotlivců přes různé portály, větší organizované skupiny nebo výjezdy zahraničních škol.

V zásadě mohu říci, že určitě nechceme sedět s nataženou rukou a čekat, že nám někdo dá peníze. My chceme dál fungovat a pracovat. Asi všichni se shodneme, že nejhorší je ta nečinnost. V tuto chvíli není moc co dělat. V divadle jsme samozřejmě udělali trochu pořádek, spravujeme a upravujeme kostýmy atd.

Nicméně my tu jsme pro diváky a chceme pro ně hrát. Pevně věřím, že ta doba zase přijde a moc se na to těšíme. A kdyby ne, tak svět se točí dál a budeme se tomu muset nějak přizpůsobit,“ uzavírá Hana Cohen.

Foto: Divadlo WOW Show.

ČERNÉ DIVADLO JIŘÍHO SRNCE

Alespoň trochu optimismu do špatných zpráv vnáší Jiří Aster Srnec. Také jeho divadlo zásadně zasáhlo zmrazení turismu. „Jsme na tom stejně jako všichni, kdo se orientují na zahraniční klientelu,“ říká. Během šedesátileté existence si divadlo prošlo různými turbulencemi a Jiří Aster Srnec se to snaží mít na paměti: „Já jsem v podnikání hodně opatrný. V minulosti naše divadlo přežilo různé těžké chvíle, naučil jsem se počítat s rozmary osudu a nebýt jimi tak překvapen. Jsme smíření, že nějaký čas hrát nebudeme. V současné situaci určitou dobu bez hraní vydržíme. Na konec roku už chodí objednávky, vidím v tom naději, že v předvánočním čase se naše pražská scéna znovu nadechne. A pokud ne, mnoho let jsme byli výhradně kočovné divadlo, které jezdilo po světě a stálou scénu v Praze nemělo. Můžeme se vrátit k našim kořenům a zase se toulat. Samozřejmě za předpokladu, že bude možné vycestovat do zahraničí. Zatím se zdá, že turné dojednaná na jaro 2020 se podaří přesunout na podzim nebo na příští rok a je dalších několik zájezdů, které plánujeme na rok 2021. Celý svět se neustále mění, je dobré si to uvědomovat a přijmout to, i když to je třeba úplně jinak, nežli jsme si vysnili.“ Složitá je situace pro umělce a ostatní spolupracovníky, kteří mají více pracovních závazků, ale naneštěstí v profesích, které jsou také „umrtveny“. Za všechny uvádí Srnec příklad kolegy produkčního, který zároveň pracuje v cestovní kanceláři. 

Současná opatření vlády považuje Srnec za nutná: „Nemůžu s nimi nesouhlasit už proto, že můj osmaosmdesátiletý tatínek – zakladatel divadla – patří do věkové kategorie, kterou je potřeba chránit co nejdůsledněji. A když člověk vidí, jak to teď vypadá v Itálii, pokládám současná opatření za správná. Je zbytečné pokoušet osud, když jsme dostali varování. Samozřejmě strach je také mocným nástrojem pro manipulaci. Co je jeden den rozumné opatření, které zachraňuje životy, může se za čas stát děsivou klecí…

Jiří Aster Srnec předpokládá, že tanečníci a herci jako OSVČ využijí navrženou vládní pomoc, nicméně ohledně další možné podpory je spíše skeptický: „Naše divadlo nikdy žádnou podporu z veřejných peněz nedostalo a myslím si, že v současné situaci bude mít stát jiné priority, než je kultura. Ale nelíbí se mi, když se okatě a okázale odsouvá umění až na tu úplně poslední kolej, mnohdy i co nejhlasitěji, protože povětšinou emotivní umělci jsou vděčným terčem při předstírání zvýšeného zájmu o občany a chod státu. Bude fajn, když si ti, kdo budou o podporách rozhodovat, uvědomí, že umělci platí daně, sociální i zdravotní pojištění, mají rodiny, platí nájmy a žijí v tomtéž světě, jako všichni ostatní. 

V současné situaci vidím pro náš soubor jisté pozitivum, děláme černé divadlo šedesát let. Skutečné umění je poslání. Možná se nevydrží uskromnit ti, kteří jej dělají hlavně pro peníze,“ uzavírá Jiří Aster Srnec.

Komentáře